Proč nás neustálá kontrola odvádí od vlastní síly.
Dokonalá opatrnost je zvláštní fenomén, který se tváří jako moudrá cesta životem. Vypadá to, že když máme vše promyšlené a jsem dobře připraveni, jsme schopní předvídat každý krok, a tím dokonale chráníme sami sebe a snižujeme rizika. Jenže ve skutečnosti se může stát pravý opak. Opatrnost, kterou si pěstujeme jako bezpečný štít, nás začne pomalu obalovat tak silně, že ztrácíme prostor pro přirozenost, odvahu a autentické prožívání. Nenápadně si kolem sebe stavíme malý svět pravidel a očekávání. Je to svět, který nás má chránit, ale místo toho nás odděluje od toho nejdůležitějšího, od vlastní síly být tím, kým opravdu jsme a zavírá nás do světa iluzí.
Čím víc kontrolujeme, tím míň jsme sami sebou.
Mnozí z nás vyrůstali v přesvědčení, že je lepší být přiměřený, vyrovnaný, spořádaný a hlavně nepříliš výrazný. Roky se učíme tlumit spontánnost, uhlazovat emoce, přizpůsobovat se okolí a filtrovat každý impuls, který by mohl působit moc intenzivně. Zdá se nám to normální. Často to ani nezpochybňujeme. Až jednoho dne zjistíme, že tato tichá disciplína nás stojí víc, než si uvědomujeme. Ztratíme živost, ztratíme lehkost, ztratíme přirozené proudění vnitřní energie a s ní i schopnost zářit tak, jak je nám vlastní.
Je tu jeden zvláštní paradox. Čím více se snažíme mít vše pod kontrolou, tím dál se vzdalujeme sami sobě. Kontrola totiž není naše přirozenost. Je to reakce na strach z odmítnutí, z omylu, z odsouzení, z nepřijetí, z vlastní intenzity. A tak začneme žít podle toho, co si myslíme, že se od nás očekává. Postupně potlačujeme to nejvzácnější, co v sobě máme. Intuici, pravdivost, syrovost pocitů a schopnost říkat ano i ne s čistou jistotou a bez vysvětlování.
Když energie přestane proudit.
Když se příliš kontrolujeme, naše energie se začne tříštit. Přestává být pevná, přímá a jasná. A najednou vznikají zbytečné konflikty, nedorozumění nebo drobné chyby. Ne proto, že bychom byli nezodpovědní, ale protože jednáme z napětí, ne z pravdy. Často působíme nejistě, přecitlivěle nebo naopak příliš ostře. A někdy se dokonce snažíme být tak moc opatrní, až začneme zasahovat tam, kde to nikdo nechce, nebo radit tam, kde to nikdo nepotřebuje, jen abychom si udrželi pocit kontroly. Tím se ale paradoxně vzdalujeme sobě ještě o kousek víc.
Opatrnost jako věčné napětí.
Přehnaná opatrnost vytváří životní nastavení, ve kterém je člověk neustále v napětí. Jako by musel něco držet, aby se to nerozpadlo. Jenže to nejdůležitější v životě nevzniká sevřením. Vztahy, pravda, odvaha, energie ani vnitřní síla se nerodí z kontroly, ale z přítomnosti, z odvahy být vidět, z otevřenosti a z důvěry. Pokud si nedovolíme povolit sevření, nepřijde prostor pro růst. Pokud si nedovolíme důvěřovat procesu, nezažijeme, co to znamená žít naplno. A pokud si nedovolíme věřit sami sobě, nedostaneme se ke zdroji, který je v nás od začátku a který na nás čeká. Nechat se vést životem, který přesně ví, co je pro nás to pravé.
Návrat k sobě a k intuici.
Ve chvíli, kdy odložíme potřebu být dokonale opatrní, začneme se přirozeně vracet ke svému středu. Najednou nepotřebujeme mít všechno rozmyšlené dopředu. Místo strachu začne fungovat intuice a důvěra, která je mnohem pravdivější než jakýkoli plán. Uvědomíme si, že život nejde uhladit do dokonalosti, že proudí, že chce být žitý, ne kontrolovaný. Přijmeme, že věci nemusí být perfektní, aby byly správné. A že občasné tření s okolím není problém, ale důkaz, že jsme živí, opravdoví a autentičtí.
Když odložíme opatrnost, stáváme se skuteční.
Skutečná síla nepotřebuje dokonalost. Když přestaneme chodit po špičkách, začne se v nás probouzet něco hlubšího. Naše energie se rozproudí. Znovu ucítíme lehkost, klid a vnitřní sílu. Najednou nepotřebujeme držet svět na ramenou, protože zjistíme, že nás život nese sám i tehdy, když nejsme dokonalí, protože život ví, že dokonalost je iluze.
A právě na tomhle okamžiku se rodí naše síla. Tichá, hluboká a klidná, která vychází z naší autenticity. Síla, která nic nepředstírá a nic nedokazuje. Síla, která září přesně tak, jak má. A právě tato síla nás osvobozuje. Umožňuje nám být plně přítomní, vnímat život všemi jeho odstíny, přijímat radost i bolest bez strachu. Otevírá prostor, kde se můžeme pohybovat volně, mluvit jasně a jednat bez potřeby schvalování.
Když ji cítíme, už nepotřebujeme kontrolovat, manipulovat nebo se skrývat. Každý náš krok pak vychází z pravdy a tím přináší klid nejen nám, ale i všem kolem nás. Tato síla nepotřebuje aplaus ani potvrzení. Je vždy s námi, když si dovolíme být sami sebou.
Tady a teď.
Milovaná.
PraváJá
