Říká se, že umění je potravou pro duši. A kdykoli dáme duši potravu, podpoříme její růst. Stejně jako vyživujeme naše těla a dopřáváme jim pravidelný pohyb, aby nám dobře a dlouho sloužila, stejně jako se s láskou staráme o naši pleť, abychom ji udržely zdravou a mladistvou, je třeba pečovat o náš vnitřní svět. Je spousta způsobů, jakými se udržovat v duševní pohodě. Podstatnou částí mé sebepéče se však stala umělecká tvorba.
K umění jsem svým způsobem tíhla odmalička. K mým úplně nejrannějším vzpomínkám z dětství patří moment, kdy sedíme s tátou v pokojíčku, on hraje na kytaru a spolu zpíváme Rosu na kolejích od Wabiho Daňka. Také se mi vybaví moje maminka, která mě učila nakreslit růži. Proces tvorby jsem si jako dítě nesmírně užívala, ale spoustu let jsem však žila v domnění, že nejsem na uměleckou tvorbu dost talentovaná, dost výjimečná. Neustále jsem se porovnávala s ostatními a ze strachu, že vytvořím něco, co není dost dobré, jsem raději netvořila nic. Byla jsem zablokovaná a plná emocí, se kterými jsem neuměla správně pracovat.
Roky nějak plynuly, já dodělávala střední školu a zrovna se léčila ze zlomeného srdce. Seděla jsem na gauči u mé tehdejší kamarádky, která zrovna studovala učitelství pro první stupeň základní školy. Dala mi do ruky štětec a barvy, postavila mě před malé plátno a řekla mi – prostě se z toho vymaluj. A já malovala. Poprvé beze strachu z toho, jaký bude výsledek. Prostě jsem jen vedla svou ruku a veškerý svůj vztek, zmatek a zranění převedla v barvách na plátno. Byl to zvláštní pocit svobody a úlevy. A v tenhle moment jsem začala objevovat tvoření jako formu terapie. Ten můj první obraz mi stále visí doma jako připomenutí mojí cesty.
Jsem citlivá duše, která vnímá všechno intenzivněji, než moje okolí a často mi dává spoustu práce všechny ty silné vjemy zpracovat. Uvědomila jsem si však, jak moc ženská tvořivost proměňuje. Od bolesti k síle, od studu k odvaze. Od mlčení k vyjádření svého hlasu. Kreativita je jistá forma magie. Takové, která vzniká v prostoru mezi známým a skrytým. Mostem mezi každodenním životem a spojením s vlastní duší. Umělecká tvorba se pro mne stala důležitou i proto, že mi připomíná různá duševní období či zvláštní události na mé cestě. Kdykoli se v mém životě stane něco zásadního, kdykoli cítím intenzivní emoce, vymalovávám se z toho. Každý svůj obraz vnímám jako dítě mojí duše.
Více než cokoli jiného, kreativita nás spojuje s vlastními pocity. Naše emoce jsou často tak komplikované a hluboce osobní, že nevíme, jak je popsat či začít vyjadřovat. Někdy vím přesně, co cítím a následné pocity přenáším na papír či plátno. Někdy zkrátka jen nechám ruce, aby mě vedly a tím dostanu potřebný nadhled, díky kterému dokážu rozmotat i to nejzašmodrchanější klubko.
Nejde vůbec o to vytvořit velkolepé umělecké dílo, ale spíše o samotný proces. Naše babičky pletly nebo vyšívaly a už ten samotný akt do nich vnášel klid. Moc dobře věděly, že rukodělná činnost utěšuje a hojí. Umění se také stává mapou pro ty, kteří přijdou po nás, jako vzor na ručně tkaném koberci, díky kterému víme, co bylo a tušíme, co bude. Tvořivost je naše přirozenost, jen na to většina z nás postupem času zapomene.
A tímto vzývám i vás – v momentě, kdy budete mít pocit, že vašemu životu něco chybí, když ucítíte, že uvnitř vás dřímají žhavé uhlíky, které jen čekají na proud vzduchu, díky kterému by mohly vzplanout, začněte tvořit. Špalíčkem tužky na okraje novin, prstem do písku, rukami v hlíně, štětcem, barvami, s korálky či vlněným klubkem. Jakkoli, kdykoli a kdekoli. Možná se vám tímto otevřou dveře do nových světů, které stojí za to prozkoumat.
Káťa@Pravájá
